🇦🇹 Rakousko: dějiny

Rakousko je země, která nikdy nevznikla úmyslně. Začala jako pohraniční okres, pokračovala jako sňatková kancelář a skončila jako alpská republika velká zhruba jako Čechy s Moravou - a mezi tím jí sedm století patřila půlka Evropy.

Tohle je příběh rodiny, která místo válek uzavírala sňatky, a země, která se pak musela naučit žít bez říše.

Okres, ze kterého se stala země

Roku 996 se v jedné listině objevilo slovo Ostarrîchi, východní říše. Šlo o pár vsí na Dunaji, které měly hlídat hranici proti Uhrům, a nikoho tehdy nenapadlo, že to jméno přežije tisíc let.

Spravovali je Babenberkové a vedli si dobře: za necelá dvě stě let z pohraničního okresu udělali vévodství a z Vídně sídlo. Roku 1246 poslední z nich padl v bitvě proti Uhrům, neměl syna a bylo po dynastii.

Habsburkové přicházejí nedopatřením

O uvolněné Rakousko se přihlásil český král Přemysl Otakar II. a na čas ho získal. Kurfiřti mezitím hledali nového římského krále a schválně si vybrali chudého hraběte odkudsi ze Švýcarska, o kterém předpokládali, že jim nebude nebezpečný. Jmenoval se Rudolf Habsburský.

Roku 1278 se s Přemyslem střetl na Moravském poli, český král tam padl a Rudolf předal Rakousko svým synům. Předpoklad kurfiřtů se ukázal jako omyl trvající šest set čtyřicet let.

Ať válčí jiní, ty se žeň

Habsburská metoda se dá shrnout latinským veršem, který jim původně měl být posměškem a nakonec se stal jejich vizitkou: ať válčí jiní; ty, šťastné Rakousko, se žeň.

Fungovalo to lépe než armáda. Maxmilián I. si roku 1477 vzal burgundskou dědičku a získal Nizozemí. Jeho syn si vzal španělskou infantku a jeho vnuk Karel V. pak vládl říši, nad kterou slunce nezapadalo. Roku 1526 padl u Moháče uherský a český král Ludvík, byl bezdětný a měl habsburského švagra - a Praha s Budínem se ocitly pod Vídní na dalších čtyři sta let.

Země, která byla luteránská

V polovině šestnáctého století bylo Rakousko z velké části protestantské; u šlechty se odhady pohybují ke třem čtvrtinám. Habsburkové zůstali katoličtí a chvíli to trpěli, protože od stavů potřebovali peníze na války s Turky.

Pak přitvrdili. Přišly rekatolizační komise, patenty nařizující konverzi nebo vystěhování a jezuité, kteří dostali školy. Z Korutan a Solné komory odcházeli evangelíci ještě ve dvacátých letech osmnáctého století, tedy dvě stě let po Lutherovi.

Výsledkem je jedna z nejkatoličtějších zemí Evropy a barokní kostel prakticky v každé vsi. A taky pár korutanských údolí, kde se protestantství udrželo potají po celou tu dobu a vyšlo najevo až po tolerančním patentu.

Turci před branami

Dvakrát to vypadalo na konec. Roku 1529 oblehl Vídeň Sulejman Nádherný a odtáhl kvůli dešti, blátu a blížící se zimě. Roku 1683 přišli Osmané podruhé; město drželo dva měsíce, dokud z kopce Kahlenberg nesjela spojená vojska v čele s polským králem Janem Sobieským a obléhatele nerozprášila.

Historky, že si Vídeň z ukořistěných zásob otevřela první kavárnu a upekla croissant do tvaru půlměsíce, jsou hezké a obě bohužel až z devatenáctého století. Skutečný následek byl prozaičtější: Osmané postupně vyklidili Uhry a Rakousko se rázem stalo velmocí.

Marie Terezie

Roku 1740 zdědila trůn třiadvacetiletá Marie Terezie a sousedé toho okamžitě využili: pruský Fridrich jí sebral Slezsko a nikdy ho nevrátil. Zbytek ubránila a pak strávila čtyřicet let přestavbou státu.

Zavedla povinnou školní docházku, sčítání lidu, čísla popisná a jednotné míry - moderní stát v tom smyslu, že poprvé věděl, kolik má poddaných a kde bydlí. K tomu měla šestnáct dětí. Nejmladší dceru provdala do Francie; jmenovala se Marie Antoinetta a s tou svatbou to nedopadlo dobře.

Josef II., který spěchal

Její syn Josef II. vládl sám deset let a stihl vydat na šest tisíc nařízení. Zrušil nevolnictví, vydal toleranční patent, otevřel Prátr veřejnosti a zavřel stovky klášterů, které podle něj nedělaly nic užitečného.

Jedno nařízení ale přestřelil i na svůj vkus: aby se šetřilo dřevem, měli se nebožtíci pohřbívat v plátně a rakev se měla používat opakovaně. Vídeň se vzbouřila a císař to po půl roce odvolal. Je to jediné jeho nařízení, které si dnes pamatuje každý.

Metternich a policie v předsíni

Po Napoleonovi se roku 1815 sešel ve Vídni kongres, který překreslil Evropu a při kterém se hlavně tancovalo. Řídil ho kancléř Metternich a dalších třicet let pak řídil i Rakousko: cenzura, tajná policie a klid.

Měšťané se stáhli do bytů, k hudbě a k nábytku. Té době se říká biedermeier a je to jediný sloh pojmenovaný podle vymyšlené postavy z humoristického časopisu. Roku 1848 to prasklo, Metternich utekl do Anglie a na trůn nastoupil osmnáctiletý František Josef.

Císař, který vládl osmašedesát let

Vládl do roku 1916 - nejdéle ze všech evropských panovníků po Ludvíku XIV. Vstával ve čtyři ráno, spal na železné posteli a osobně pročítal spisy. Byl to nejsvědomitější úředník své říše a jeden z jejích horších politiků.

Rodina mu vymřela před očima: bratra Maxmiliána zastřelili v Mexiku, syn Rudolf se zastřelil v Mayerlingu, manželku Alžbětu ubodal anarchista v Ženevě a synovce Františka Ferdinanda zastřelili v Sarajevu. Tou poslední ranou začala první světová válka.

Říše, která mluvila tuctem jazyků

Roku 1867 se říše po prohrané válce s Pruskem rozdělila na dvě půlky s jedním císařem: vzniklo Rakousko-Uhersko. Bylo to soustátí, kde se úřadovalo v tuctu jazyků a kde všechno důležité neslo zkratku c. a k. - císařský a královský.

Robert Musil pro ni vymyslel jméno Kakánie a popsal ji jako stát, který byl ve všem předposlední, zato v byrokracii světový. Držela pohromadě překvapivě dlouho na to, že ji nespojoval žádný nápad, jen zvyk a úřad.

Stát, který nikdo nechtěl

Roku 1918 se říše rozpadla a ze zbytku vznikla republika o šesti a půl milionu obyvatel, z toho dvou milionech ve Vídni. Sama sobě říkala Německé Rakousko a chtěla se připojit k Německu; mírová smlouva jí zakázala obojí, jméno i připojení.

Historici pro ni používají označení stát, který nikdo nechtěl. Skoro nikdo tehdy nevěřil, že alpská republika bez uhlí, bez moře a s předimenzovaným hlavním městem může vůbec existovat.

Anšlus

Roku 1934 skončila demokracie občanskou válkou a autoritářským režimem, jehož kancléře Dollfusse ještě téhož roku zavraždili nacisté. O čtyři roky později, v březnu 1938, vpochodoval wehrmacht bez jediného výstřelu a Hitler - rodák z Braunau nad Innem - přijal na vídeňském Heldenplatzu ovace statisícového davu.

Rakousko jako stát na sedm let zmizelo. Rakušané tvořili necelou desetinu obyvatel Velkoněmecké říše, mezi pachateli nacistických zločinů však byli zastoupeni výrazně nadprůměrně; zároveň jich desetitisíce skončily ve vězeních a táborech. Obojí je pravda a s tím prvním se země vyrovnávala o čtyřicet let déle.

Deset let okupace a jeden podpis

V roce 1945 obsadili Rakousko spojenci a rozdělili ho na čtyři zóny, Vídeň na čtyři sektory plus mezinárodní centrum, po kterém jezdila hlídka složená ze čtyř armád v jednom džípu.

Okupace trvala deset let. Skončila 15. května 1955 podpisem státní smlouvy, kterou kancléř Figl ukázal z balkonu Belvederu davu v zahradě. Na oplátku se Rakousko zavázalo k trvalé neutralitě - a den, kdy ji schválilo, slaví dodnes jako státní svátek.

Vyvezená hudba a dovezení lyžaři

Na svou velikost dalo Rakousko světu neúměrné množství hudby. Haydn, Mozart, Schubert a Strauss se tu narodili, Beethoven a Brahms se sem přistěhovali a zůstali. Není v tom záhada: byl tu dvůr, byla tu šlechta, která platila, a byla tu Vídeň, kde se to všechno potkávalo v jediném městě.

Ve dvacátém století přišel druhý vývozní artikl, tentokrát z hor. Alpskou techniku lyžování dotáhl k dokonalosti horal Hannes Schneider, který v St. Antonu na Arlbergu založil lyžařskou školu a vyučil styl, podle kterého se pak jezdilo po celém světě. Z chudých údolí, odkud se do té doby emigrovalo, se během padesáti let staly nejdražší adresy v zemi.

Cestovní ruch je dnes jedním z nosných odvětví rakouského hospodářství a jeho podíl patří k nejvyšším v Evropě. Země, která kdysi vyvážela lidi, dnes dováží hosty.

Co z toho zbylo

Rakousko má dnes přes devět milionů obyvatel, patří k nejbohatším zemím Evropy a od roku 1995 je v Evropské unii, do které vstoupilo s výhradou, že si neutralitu ponechá.

Se svou minulostí se srovnávalo dlouho. Oficiální verze, že bylo první obětí Hitlerovy agrese, vydržela čtyřicet let a začala se hroutit až v osmdesátých letech, kdy se ukázalo, že prezidentský kandidát Kurt Waldheim má ve válečném životopise díru. Trvalo ještě pár let, než rakouský kancléř veřejně řekl, že Rakušané byli i mezi pachateli.

Zbytek je klid, hory, káva a pozoruhodně dobře fungující stát, který si o sobě rád myslí, že je menší, než ve skutečnosti je.