🌋 Azory: sopky, pověsti a dějiny

Azory zná každý, kdo sleduje předpověď počasí, i když tam nikdy nebyl. Tlaková výše nad Azory je obrovská oblast vysokého tlaku nad Atlantikem, která rozhoduje o tom, kudy k Evropě putují deštivé fronty. Když se roztáhne, v Portugalsku a Španělsku prší méně. Samotné ostrovy pod ní jsou ale zajímavější než jakákoli tlaková níže.

Devět ostrovů leží uprostřed oceánu, asi 1400 kilometrů od Portugalska. Dělí se na tři skupiny: východní se São Miguel a Santa Maria, centrální s Terceirou, Graciosou, São Jorge, Picem a Faialem a západní s Flores a Corvem.

Ostrovy na švu tří kontinentů

Pod Azory se potkávají tři litosférické desky: severoamerická, euroasijská a africká. Dnem Atlantiku se od severu k jihu táhne Středoatlantský hřbet, místo, kde se desky od sebe vzdalují a z nitra Země vystupuje magma. Hřbet prochází přímo souostrovím. Flores a Corvo tak leží na severoamerické desce, zatímco ostatních sedm ostrovů je na straně Evropy a Afriky. Mezi euroasijskou a africkou deskou se navíc táhne další, velmi pomalá trhlina, zvaná Terceirský rift.

Kde se kůra trhá, tam vystupuje magma. Po milionech let výlevů na dně oceánu vyrostly sopky tak vysoké, že se jejich vrcholy vynořily nad hladinu. Každý azorský ostrov je tedy jen špička obří hory, jejíž většina zůstává pod vodou. Geologové se dodnes přou, jestli pod souostrovím stoupá i horký plášťový chochol, podobný tomu pod Islandem nebo Havají, nebo jestli na všechno stačí samotné trhání desek.

Ostrovy nevznikly najednou. Nejstarší je Santa Maria, jejíž nejstarší horniny nad hladinou mají přes osm milionů let. Jako jediná ze všech má na povrchu i usazené horniny – vápence a pískovce plné zkamenělých mušlí, mořských ježků a žraločích zubů. Ostrov se totiž během své dlouhé historie propadl pod hladinu a znovu vynořil.

Nejmladší je Pico, starý jen asi tři sta tisíc let. Na ostrově stojí hora Pico, 2351 metrů vysoká, nejvyšší vrchol celého Portugalska. Naposledy vybuchla v prosinci 1720. Na jejích černých lávových polích se víno pěstuje ve stovkách malých ohrádek z nasucho skládaného kamene, které chrání révu před větrem – krajina vinic na Picu je od roku 2004 na seznamu UNESCO.

Sopky tu nejsou minulostí. V září 1957 začala u pobřeží Faialu podmořská erupce Capelinhos. Trvala třináct měsíců a z moře vyrostla nová pevnina o rozloze asi dvou a půl kilometru čtverečního, která se k ostrovu připojila. Poslední erupce v oblasti přišla v letech 1998 až 2001 u Terceiry, pod hladinou v hloubce stovek metrů – a na moři se tehdy celé měsíce objevovaly plovoucí balvany horké lávy, uvnitř duté jako balónky.

Pověsti o ostrovech, které tu byly dřív

Tak neobyčejné místo muselo přitahovat legendy. Nejslavnější je Atlantida. Americký politik Ignatius Donnelly v roce 1882 napsal knihu, podle níž jsou Azory vrcholky hor potopeného ostrovního světadílu, o kterém psal Platón. Kniha se prodávala skvěle a myšlenka žije dodnes. Jenže je to jen pověst: geologie ukazuje, že Azory nejsou zbytky potopené pevniny, ale mladé sopky, které z oceánu naopak vyrostly.

Druhá legenda vypráví o sedmi biskupech. Když v roce 711 vtrhli do Pyrenejského poloostrova Maurové, prý uprchlo sedm biskupů se svými věřícími na západ přes oceán, na ostrově založili sedm měst a spálili lodě, aby se nikdo nemohl vrátit. Ostrov sedmi měst se pak po staletí kreslil na mapy, i když ho nikdo nikdy nenašel. Jméno Sete Cidades, Sedm měst, nese dodnes kráter na São Miguel – ale žádná sedmička měst tam nikdy nestála.

A třetí je nejtajemnější. Kronikář Damião de Góis v šestnáctém století popsal, že na ostrově Corvo našli první mořeplavci kamennou sochu jezdce na koni, který natahoval ruku a ukazoval prstem na západ, k Americe. Na podstavci měly být nápisy v neznámém písmu. Socha se ale nedochovala a nic nedokazuje, že kdy existovala. Nejspíš šlo o skalní útvar, který připomínal jezdce, nebo o pouhou historku. Na Corvu k místnímu folklóru patří dodnes.

Jestřábi, kteří byli káňaty

Skutečné objevení je méně záhadné. Ostrovy Santa Maria a São Miguel zaznamenal kolem roku 1427 portugalský mořeplavec Diogo de Silves a ve třicátých letech patnáctého století začalo osidlování. Nejzápadnější Flores a Corvo objevil až v roce 1452 Diogo de Teive. Osadníci přicházeli hlavně z jižního Portugalska, ale i z Flander a severní Francie.

Odkud se vzalo jméno, s jistotou nikdo neví. Nejznámější vysvětlení tvrdí, že mořeplavci viděli nad ostrovy kroužit dravce a považovali je za jestřáby, portugalsky *açor*. Jenže jestřábi tu nežijí. Už kronikář Gaspar Frutuoso v šestnáctém století upozornil, že ptáci nad ostrovy jsou ve skutečnosti místní káně. Jiní historici proto jméno odvozují od italského *azzurro*, modrý, podle takzvaných Modrých ostrovů na starých mapách.

Když krávy porazily armádu

V roce 1580 připadla portugalská koruna španělskému králi Filipovi II. Ostrov Terceira ho odmítl uznat a držel se protikandidáta. V červenci 1581 se v zátoce Salga vylodilo španělské vojsko – a obránci proti němu podle dobových zpráv vyhnali stovky divokého dobytka. Splašené krávy a býci vtrhli mezi vojáky a přispěli k porážce útočníků. Terceira se nakonec vzdala až o dva roky později, ale býci se dostali i do azorského znaku.

Velryby, sopka a Amerika

Po staletí žili Azořané z moře. Na útesech sedávali hlídači, kteří vyhlíželi vorvaně, a muži za nimi veslovali v otevřených člunech s ručními harpunami. Poslední vorvaň tu byl uloven v roce 1987. Dnes se k velrybám jezdí jen s fotoaparátem.

Erupce Capelinhos měla i nečekaný dopad za oceánem. Mnoho rodin na Faialu přišlo o domy i pole, a tak americký Kongres v roce 1958 schválil zvláštní zákon, který postiženým Azořanům umožnil přestěhovat se do Spojených států. Jedním ze spolupředkladatelů byl mladý senátor John F. Kennedy. Zákon spustil velkou vlnu vystěhovalectví a azorské komunity v Massachusetts a Kalifornii jsou dodnes silné.

Azory dnes

Od roku 1976 jsou Azory autonomní oblastí Portugalska s vlastním parlamentem a vládou. Mají tři hlavní města: vláda sídlí v Ponta Delgada na São Miguel, parlament v Horta na Faialu a soudy i biskup v Angra do Heroísmo na Terceiře, jejíž historické centrum je od roku 1983 na seznamu UNESCO. Při sčítání v roce 2021 tu žilo necelých 237 tisíc lidí.

A ještě jedna věc, která překvapí každého, kdo sem přijede v létě. Modré a růžové hortenzie, které lemují silnice a pastviny a které se staly symbolem ostrovů, nejsou azorské. Přivezli je sem z Japonska jako okrasnou rostlinu a tak se jim tu zalíbilo, že se rozrostly do volné přírody a dnes vytlačují původní rostliny. I to jsou Azory: místo, kde i to nejtypičtější může mít původ na druhém konci světa.