🐻 Dějiny Berlína

Berlín nemá katedrálu ze třináctého století ani ulici, kterou by nikdo nepřestavěl. Má něco jiného: je to jediná evropská metropole, která během jednoho století stihla být hlavním městem císařství, republiky, diktatury, dvou nepřátelských států naráz a nakonec zase jedné země.

Za ten výkon zaplatila tím, že skoro nic nemá na původním místě.

Bažina, po které se jmenuje

Jméno Berlín nemá s medvědem nic společného, i když ho město má ve znaku a turisté se u něj fotí. Pochází nejspíš ze slovanského kořene pro bažinu — a kdo někdy kopal základy v berlínském písku, dá tomu za pravdu.

Byla tu původně dvě města na dvou březích Sprévy: Cölln, poprvé zmíněný roku 1237, a Berlín o sedm let později. Živila se rybami, obilím a mýtem z brodu. Sloučila se až v patnáctém století a ještě dlouho potom to byla provinční díra, kterou nikdo v Evropě neuměl najít na mapě.

Hohenzollernové si vybírají písek

Roku 1415 dostali Braniborsko do správy Hohenzollernové a zůstali u moci pět set let, až do roku 1918. Bylo to panství postavené na nejhorší půdě v Německu, takže muselo vsadit na to jediné, co šlo z písku vypěstovat: armádu a úřednictvo.

V roce 1701 se braniborský kurfiřt nechal korunovat králem. Ne králem Pruska, na to neměl právo — jen „králem v Prusku", což je diplomatická kličkovaná vymyšlená proto, aby mu to císař ve Vídni nemohl zakázat.

Fridrich, který hrál na flétnu

Fridrich II. nastoupil roku 1740 a hned prvním rokem přepadl Slezsko, protože se mu hodilo. Zbytek života strávil obranou toho, co si vzal — a ve volných chvílích psal francouzské verše, hrál na příčnou flétnu a zval si Voltaira, dokud se spolu nepohádali.

Berlín za něj dostal operu, akademii a zvyk stavět podle plánu a rychle.

Hlavní město, kterému bylo těsno

Roku 1871 se Berlín stal hlavním městem sjednoceného Německa a začal růst tempem, které nemá v Evropě obdoby. Postavily se celé čtvrti nájemních domů, kterým se říkalo Mietskasernen, tedy nájemní kasárna: dvůr za dvorem, ten poslední tak temný, že v něm nerostlo nic.

Roku 1920 město jedním zákonem spolklo osm sousedních měst a víc než sedmdesát obcí. Přes noc mělo skoro čtyři miliony obyvatel a bylo po Londýně druhým největším městem Evropy.

Dvacátá léta, kdy se nespalo

Republika byla chudá, měna nestála za nic a Berlín se bavil, jako by na tom nezáleželo. Kabarety, kluby, filmové ateliéry v Babelsbergu, Einstein na univerzitě, Brecht v divadle a přes sto novin naráz.

Pro tuhle dobu se vžilo označení zlatá dvacátá, i když ve skutečnosti trvala sotva šest let — od stabilizace marky roku 1924 po krach na newyorské burze roku 1929.

Dvanáct let a hory sutin

Roku 1933 skončilo všechno naráz. Berlín se stal hlavním městem režimu, který si tu chtěl postavit metropoli jménem Germania. Stihlo se z ní jen pár budov a spousta plánů.

Zbytek dopadl obráceně. Na konci války leželo v troskách kolem čtyřiceti procent města. Odklízely je ženy, protože muži nebyli; říkalo se jim Trümmerfrauen a sutiny odnášely po kbelících. To, co nešlo odvézt, se navršilo na hromady — a z jedné takové hromady je dnes nejvyšší kopec v Berlíně.

Město rozříznuté napůl

Vítězové rozdělili Berlín na čtyři sektory a v roce 1948 zkusil Stalin ty západní vyhladovět: zavřel silnice i železnici. Západ odpověděl leteckým mostem, který skoro rok zásoboval dva miliony lidí vzduchem. V nejlepších dnech přistávalo letadlo každou minutu a půl.

Zeď přišla v noci na 13. srpna 1961 a stála osmadvacet let. Neoddělovala Německo od Německa — obtáčela celý Západní Berlín dokola, takže to byl ostrov uprostřed cizího státu. Měřila přes sto padesát kilometrů.

Chudý, ale sexy

Devátého listopadu 1989 se zeď otevřela kvůli tiskové konferenci, když Günter Schabowski nejasně oznámil nové předpisy a odpověděl, že platí okamžitě a vše šlo pak těžko vzít zpátky. Za rok bylo Německo zase jedno a Berlín se roku 1991 vrátil status hlavního města — těsným hlasováním, 338 hlasů proti 320.

Začal jeden z největších stavebních projektů poválečné Evropy: Potsdamer Platz, kde do té doby bylo prázdné pole, vláda, nádraží. Peníze ale nepřišly. Berlín je dodnes jediné evropské hlavní město chudší než většina regionů vlastní země, a starosta to v roce 2003 shrnul slovy, ze kterých se stalo turistické heslo: chudý, ale sexy.