🦁 Dějiny českých zemí

Představ si zemi, kde se politické spory řešily vyhazováním úředníků z okna, a kde se národ jednou rozhodl vzít si zpátky vlastní jazyk, protože ho mezitím skoro nikdo neuměl psát a kde 40 let lidé nemohli cestovat na západ. Vítej v Česku.

Vydáme se od doby, kdy tu ještě žádné Česko nebylo, až do doby, kdy ho na mapě najdeš. Bez nudných seznamů letopočtů, zato se všemi trapasy, geniálními nápady a drsnými zvraty, které tuhle zemi uprostřed Evropy formovaly. Připoutej se.

Kapitola 1: Lovci mamutů a lidé, kteří tu byli první

Začneme hodně dávno — asi před pětadvaceti tisíci lety, u dnešních Dolních Věstonic na jižní Moravě. Žili tam lovci mamutů a byli mnohem vyspělejší, než si asi představuješ. Archeologové u nich našli nejstarší známou keramickou sošku na světě: takzvanou Věstonickou venuši, zhruba jedenáct centimetrů hlíny vypálené v ohni. Je o víc než deset tisíc let starší než první hrnce.

Zajímavé je, že soška má na sobě otisk dětského prstu. Někdo malý si na ni sáhl, dokud byla ještě měkká, a ten otisk se vypálil spolu s ní.

Pak tu byli Keltové — kmen Bójů, po kterých zůstalo jméno Bohemia, dodnes latinský název Čech. Po nich přišli Germáni, a někdy v šestém století slovanské kmeny, ze kterých se stali naši předkové. O jejich prvním státním útvaru, Sámově říši, víme skoro všechno z jediného zdroje: kroniky franského mnicha, který si o Sámovi zapsal, že to byl kupec, měl dvanáct žen a pětatřicet let vládl.

Kapitola 2: Přemyslovci, kníže Václav a bratrovražda na dvorku

Kolem roku 870 se v Praze objevuje rod Přemyslovců a s ním hrad, který dodnes stojí nad řekou. Pověst říká, že rod založil oráč Přemysl, kterého si kněžna Libuše vybrala za muže poté, co ho uviděla ve věštbě. Historikové jsou zdrženlivější, ale hrad je skutečný a nejstarší kostel v něm také.

Nejznámější Přemyslovec je kníže Václav, kterého Češi znají jako svatého a svět jako „Good King Wenceslas" z anglické vánoční koledy — ta ovšem s jeho skutečným životem nemá nic společného. Václav byl vzdělaný, uměl latinsky, snažil se udržet mír se sousedním východofranským králem a platil mu za to tribut. Části šlechty se to nelíbilo a jeho bratr Boleslav ho v roce 935 (nebo 929) pozval na hostinu do Staré Boleslavi a nechal ho před kostelem zabít.

Boleslav pak vládl a byl mimochodem docela schopný panovník — sjednotil zemi a začal razit první české mince. Historie k němu ale nikdy nebyla laskavá, protože přezdívku Ukrutný dostane člověk jen jednou.

Václavova lebka se dodnes při korunovačních příležitostech nosí v procesí. A jeho socha na Václavském náměstí je od té doby místem, kde se v Praze schází každý, kdo chce něco změnit.

Kapitola 3: Karel IV. aneb Když měl stát dobrého manažera

Rok 1346, na trůn nastupuje Karel IV. a začíná nejlepší století, jaké tahle země zažila. Karel byl napůl Lucemburk, napůl Přemyslovec, vyrostl ve Francii, mluvil pěti jazyky a přijel do Prahy jako do města, které předtím sotva znal.

Co za třicet let stihl: založil Karlovu univerzitu (1348), první ve střední Evropě. Nechal postavit Karlův most, kterému se tehdy říkalo prostě Kamenný. Vyprojektoval kolem starého jádra zbrusu novou čtvrť — tak velkoryse, že se do jeho hranic město vešlo dalších pět set let. Postavil Karlštejn na uložení říšských korunovačních klenotů. A dotáhl Prahu na arcibiskupství, takže už nemusela poslouchat Mohuč.

Ke Karlovu mostu patří jedna historka, která je nejspíš pravdivá. Základní kámen prý nechal položit v roce 1357, devátého července, v 5 hodin a 31 minut ráno. Napsáno v řadě to dává 1-3-5-7-9-7-5-3-1 — palindrom. Karel bral astrologii vážně a tohle číslo mělo mostu zajistit pevnost. Most stojí dodnes.

Karel taky napsal vlastní životopis a nechal si udělat busty do triforia svatovítské katedrály — sebe, obě manželky, arcibiskupy i stavitele. Je to nejstarší soubor skutečných portrétů severně od Alp.

Kapitola 4: Husité aneb Když se z kalicha stala zbraň

Karlův syn Václav IV. byl na tom hůř. Vládl v době, kdy církev měla zrovna tři papeže najednou a lidé začínali mít pocit, že něco není v pořádku.

Kazatel Jan Hus z Betlémské kaple kázal česky místo latinsky, kritizoval prodávání odpustků a tvrdil, že autoritou je Bible, ne úřad. V roce 1415 ho pozvali na koncil do Kostnice, dali mu ochranný glejt — a upálili ho. Reakce byla prudší, než kdokoli čekal.

O čtyři roky později vyhodili pražští radikálové z okna novoměstské radnice konšely. Ti, co pád přežili, byli dole ubiti. Tomuhle způsobu politické diskuse se začalo říkat defenestrace a Praha ho použije ještě dvakrát.

Následovaly husitské války, ve kterých malá země porazila pět křížových výprav po sobě. Vedl je Jan Žižka, jednooký vojevůdce z Trocnova, který přišel i o druhé oko a velel dál poslepu, podle popisu terénu. Vymyslel vozovou hradbu — z obyčejných selských vozů řetězy spojenou pevnost, ze které se střílelo z píšťal, ručních zbraní tak nových, že rytířská jízda nevěděla, co s tím. Žižka nikdy neprohrál bitvu.

Husitské války skončily kompromisem a Čechy z nich vyšly jako jediná země v Evropě, kde vedle sebe legálně existovala dvě vyznání. Na skoro dvě stě let.

Kapitola 5: Rudolf II. aneb Císař, alchymie a hvězdy

V roce 1583 se stane něco nečekaného: císař Rudolf II. Habsburský přestěhuje sídlo říše z Vídně do Prahy. Praha je najednou hlavní město půlky Evropy a plní se lidmi, kteří v ní hledají práci.

Rudolf byl podivín a sběratel. Jeho kunstkomora obsahovala obrazy, hodiny, automaty, nerosty, roh jednorožce (ve skutečnosti narvala) a údajně i hlínu, ze které byl stvořen Adam. Byl také mecenášem vědy, což mělo důsledky, o kterých nevěděl.

Na jeho dvoře pracoval dánský astronom Tycho Brahe, který měl nejpřesnější měření poloh planet, jaká do té doby existovala. A pracoval tu i Johannes Kepler, který ta měření po Brahově smrti dostal do ruky a odvodil z nich, že planety obíhají po elipsách, ne po kruzích. Tím se otevřela cesta k Newtonovi. Zákony pohybu planet vznikly v Praze.

Brahe měl mimochodem kovovou náhradu nosu, o ten přišel v souboji, a zemřel po hostině, ze které podle dobových popisů nechtěl odejít na záchod dřív než císař. Novodobé rozbory jeho ostatků naznačují spíš selhání ledvin, ale historka je nesmrtelná.

Praha té doby má také legendu o Golemovi, hliněném služebníkovi rabiho Löwa. Rabi Löw skutečně existoval a byl to významný učenec; Golem se v pramenech objevuje až o dvě stě let později.

Kapitola 6: Bílá hora a temno, které nebylo úplně temné

V roce 1618 čeští stavové znovu použili osvědčenou metodu: vyhodili z okna Pražského hradu dva královské místodržící a jejich písaře. Všichni tři pád přežili, protože dopadli na hromadu odpadků v příkopu — katolická strana to prohlásila za zázrak, protestantská za hnůj. Tahle třetí pražská defenestrace rozpoutala třicetiletou válku, konflikt, který zpustošil celou Evropu.

Rozhodlo se rychle. 8. listopadu 1620 na Bílé hoře za Prahou trvala bitva necelé dvě hodiny a stavovské vojsko prohrálo. O rok později bylo na Staroměstském náměstí popraveno sedmadvacet vůdců povstání. Dodnes je tam v dlažbě sedmadvacet křížů.

Následovala rekatolizace, nucená emigrace nekatolíků a ztráta politické samostatnosti. Odešel i Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské — a stal se jedním z nejvlivnějších pedagogů v dějinách. Prosazoval, že se má učit názorně, v mateřském jazyce, a že do školy patří i dívky. Ve své době to byly radikální myšlenky. Zemřel v Nizozemsku a zpátky už se nepodíval.

Téhle době se říká „doba temna". Je to zjednodušení: přesně v ní vzniklo české baroko, tedy Santiniho kostely, sochy na Karlově mostě a hudba, kterou hrál každý vesnický kantor. Temná byla politicky, ne umělecky.

Kapitola 7: Národní obrození aneb Jak vzkřísit jazyk

Na konci osmnáctého století byla čeština jazykem venkova. Města mluvila německy, úřady německy, univerzita latinsky a pak německy. A tehdy se pár lidí rozhodlo, že s tím něco udělají.

První soustavnou mluvnici sepsal jeden z nejstarších obrozenců — ovšem německy, protože pro odbornou práci čeština ještě neměla slova. Josef Jungmann sestavil pětidílný slovník a slova, která chyběla, prostě vymyslel nebo přejal ze slovanských jazyků. Odtud pochází „vzduch", „ústroj", „časopis" nebo „ponorka". František Palacký napsal dějiny českého národa a dal lidem příběh, do kterého se mohli zařadit.

Součástí obrození byl i jeden slavný podvod. V roce 1817 byl „nalezen" Rukopis královédvorský, sbírka údajně středověkých básní dokazujících starobylost české kultury. Nadšení bylo obrovské. Pochybnosti se objevily brzy, ale rukopisy definitivně vyvrátil až v osmdesátých letech devatenáctého století profesor Tomáš Garrigue Masaryk — a stálo ho to popularitu. Trval na tom, že národ postavený na lži nemá budoucnost. O třicet let později byl prezidentem.

V roce 1868 se položil základní kámen Národního divadla, postaveného ze sbírek obyčejných lidí. V roce 1881 vyhořelo. Za dva roky se vybralo znovu a divadlo se otevřelo podruhé.

Kapitola 8: 1918 aneb Stát z ničeho

První světová válka rozbila Rakousko-Uhersko a 28. října 1918 vzniklo Československo. Prezidentem se stal Masaryk, kterému bylo osmašedesát a který válku strávil v zahraničí přesvědčováním mocností, že takový stát má vzniknout. Zásadní roli sehrály československé legie — desetitisíce vojáků, kteří v Rusku ovládli transsibiřskou magistrálu a dokázali, že národ, který nemá stát, má armádu.

Meziválečné Československo bylo jednou z deseti nejprůmyslovějších zemí světa. Baťa ve Zlíně vyráběl boty způsobem, který se studoval po celém světě, a postavil k tomu celé město. Škodovy závody v Plzni patřily k největším zbrojovkám v Evropě. Odsud pochází ruchadlo, lodní šroub i kontaktní čočky — a slovo robot, které vymyslel Josef Čapek pro hru svého bratra Karla.

Pak přišel Mnichov. V září 1938 se Francie a Británie dohodly s Hitlerem a Mussolinim, že Československo odevzdá pohraničí. Bez československé účasti. Země měla dobrou armádu a opevnění, ale sama proti Německu neměla šanci. Vzdala se bez boje a o půl roku později ji Německo obsadilo celou.

Kapitola 9: Protektorát, atentát a vyhlazená vesnice

Za protektorátu Čechy a Morava byla země průmyslovou dílnou Německa. Odboj fungoval, ale draze. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jeden z hlavních architektů holokaustu, byl v květnu 1942 v Praze smrtelně zraněn při atentátu, který provedli parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, vysazení z Anglie.

Odveta byla nepředstavitelná. Nacisté vypálili vesnici Lidice, popravili všechny muže nad patnáct let, ženy poslali do koncentračního tábora a většinu dětí zavraždili. Vesnici srovnali se zemí, přeorali a vymazali z map. Jméno Lidice pak po válce dostaly desítky ulic a několik měst po celém světě — přesně naopak, než bylo v úmyslu.

Parašutisty prozradil jeden z nich. Sedm mužů zemřelo v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se bránili několik hodin, dokud jim nedošla munice. Průčelí kostela je dodnes prostřílené a nikdo to neopravuje.

Z předválečných zhruba 118 tisíc Židů v českých zemích holokaust přežila necelá desetina.

Kapitola 10: Čtyřicet let za oponou

V únoru 1948 převzali moc komunisté a země zmizela za železnou oponou na čtyřicet let. Následovaly znárodnění, měnová reforma, která lidem vzala úspory, politické procesy a poprava Milady Horákové, právničky a poslankyně, odsouzené ve vykonstruovaném procesu.

V šedesátých letech se to na chvíli uvolnilo. Vznikla československá nová vlna, filmy Miloše Formana a Věry Chytilové, dva Oscary za nejlepší cizojazyčný film, divadla malých forem, Werich, Suchý a Šlitr. Reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem začali v roce 1968 budovat „socialismus s lidskou tváří".

Skončilo to 21. srpna 1968, kdy zemi obsadila vojska pěti států Varšavské smlouvy. Následovala „normalizace": půl milionu lidí vyhozených ze strany a z práce, zakázané knihy, zavřené hranice. V lednu 1969 se student Jan Palach upálil na Václavském náměstí na protest proti rezignaci společnosti.

Přesto se psalo. Václav Havel psal hry, seděl za ně ve vězení a stal se mluvčím Charty 77. Milan Kundera a Josef Škvorecký psali v emigraci. Bohumil Hrabal vycházel v samizdatu — v opisech na psacím stroji, v nákladu tolika kusů, kolik prošlo přes průklepák.

Kapitola 11: Sametová revoluce a rozchod bez jediného výstřelu

17. listopadu 1989 policie rozehnala studentskou demonstraci na Národní třídě. Za deset dní stálo na Letenské pláni v Praze skoro milion lidí. Za jednatřicet dní rezignovala vláda. Za jedenačtyřicet dní byl Václav Havel — dramatik, který byl na začátku roku ještě ve vězení — zvolen prezidentem.

Nikdo nebyl zabit. Odtud sametová revoluce.

O tři roky později se Česko a Slovensko rozdělily. Bez referenda, dohodou politiků, k 1. lednu 1993. Byl to jeden z mála klidných rozpadů státu v dějinách — pro srovnání, Jugoslávie se ve stejné době rozpadala do války. Rozdělil se i majetek, v poměru dva ku jedné podle počtu obyvatel, včetně letadel a zlatého pokladu.

Česko vstoupilo do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004.

Kapitola 12: Země, kterou máš pod nohama

Dnešní Česko je země o velikosti Rakouska s deseti a půl miliony obyvatel a nejvyšší hustotou hradů a zámků na světě — přes dva tisíce. Má sedmnáct památek na seznamu UNESCO.

Vznikly tu měkké kontaktní čočky (Otto Wichterle je vyrobil doma na dětské stavebnici Merkur), Semtex, lodní šroub, ruchadlo, cukr v kostkách a slovo robot. Antonín Dvořák napsal v New Yorku symfonii Z nového světa a hlavní téma z ní si o sto let později vzali astronauti Apolla 11 na Měsíc.

A pořád je tu ta věc, které si všimne každý, kdo sem přijede: hospoda. Česko má nejvyšší spotřebu piva na hlavu na světě a drží ji nepřetržitě od roku 1993. Pivo se tu vaří nejméně od roku 993, kdy ho začali dělat mniši v Břevnovském klášteře — o pár set let dřív, než vznikl plzeňský ležák, který dnes tvoří většinu piva na světě.

Od lovců mamutů u Věstonic k tomuhle vede zvláštně klikatá cesta. A to je z dějin českých zemí všechno — teď se rozhlédni kolem sebe, protože něco z toho tu nejspíš stojí.