🍕 Neapol: dějiny

Neapol se jmenuje Nové Město. To jméno dostala proto, že vedle ní stálo město ještě starší, a nosí ho dva a půl tisíce let.

Šest set let byla hlavním městem království. Pak o to přišla a od té doby si vede po svém.

Siréna, která to vzdala

Podle pověsti se tu utopila siréna Parthenope. Odysseus jejímu zpěvu odolal, ona se urazila a moře ji vyplavilo na břeh; na jejím hrobě prý vyrostlo město.

Skutečnost je prozaičtější, ale skoro stejně dávná. Řekové tu v 8. století před naším letopočtem založili osadu Parthenope - podle převažujícího výkladu osadníci z nedalekých Kúm, podle jiné verze námořníci z Rhodu. O několik staletí později vedle ní vyrostla Neápolis, tedy Nové Město. Té původní se začalo říkat Palaiopolis, Staré Město, a jméno té mladší vydrželo dodnes.

Řecké město s římskou adresou

Římané Neápolis dobyli roku 326 před naším letopočtem a pak s ní neudělali skoro nic. Město si nechalo řečtinu, řecké úřady i řecké zvyky a Římané sem jezdili odpočívat. Byla to adresa pro ty, kdo chtěli mít od Říma pokoj.

Bydlel tu i Vergilius a podle tradice je tu pohřbený. Ve středověku se z něj stala postava, kterou by sám nepoznal: čaroděj a ochránce města.

Vejce pod hradem

Nejhezčí z těch čarodějných historek se drží dodnes v názvu. Castel dell'Ovo, Vaječný hrad, má prý v základech vejce, které tam Vergilius zavěsil ve skleněné nádobě. Dokud je celé, stojí hrad i město.

Pověst byla tak živá, že když se ve 14. století část hradu zřítila, musela královna Johana podle tradovaného vyprávění veřejně prohlásit, že vejce nechala vyměnit. Uklidnit lidi bylo jednodušší než jim to rozmlouvat.

Šest set let hlavním městem

Od roku 1266, kdy sem Karel z Anjou přenesl sídlo z Palerma, byla Neapol hlavním městem království - pod několika dynastiemi a s několika přestávkami, až do sjednocení Itálie roku 1861.

Jeden z panovníků tu stihl něco, co je všechny přežilo. Císař Fridrich II. tu roku 1224 založil univerzitu, a nezaložil ji papež ani cech, nýbrž stát. Je to tedy nejstarší dosud fungující univerzita, kterou založil stát, a nese jeho jméno.

Největší, nebo druhé největší?

Kolem roku 1600 měla Neapol zhruba čtvrt milionu obyvatel a patřila k největším městům Evropy. Jestli byla první, nebo druhá za Paříží, záleží na tom, koho čtete: odhady se rozcházejí a obě verze se citují se stejnou jistotou. Nesporná je jen ta tlačenice.

Deset dní Masaniella

V červenci 1647 zavedli Španělé daň z ovoce. Na tržnici se kvůli ní strhla rvačka a do čela vzpoury se postavil sedmadvacetiletý prodavač ryb, kterému se říkalo Masaniello.

Během několika dní ovládal město. Místokrál ustoupil a daň zrušil. Pak se Masaniellovi zatočila hlava, začal rozdávat rozsudky smrti a šestnáctého července ho zavraždili. Od prvního výbuchu vzpoury uplynulo deset dní.

Republika na pět měsíců

Roku 1799 vyhlásili neapolští vzdělanci republiku. Vydržela od ledna do června, byla sečtělá, dobře míněná a mimo město o ni skoro nikdo nestál.

Když se Bourboni vrátili, slíbili amnestii a pak ji porušili. Popravili stovky lidí, mezi nimi Eleonoru Pimentel Fonseca, která republice psala a redigovala noviny. Byla to revoluce, kterou udělali vzdělanci pro lid, který o ni nestál. Zaplatili za ni oni.

Krev, která ztuhne a zase zteče

V dómu se uchovává ampule s krví svatého Januaria. V určené dny se vynáší a lidé čekají, jestli zkapalní. Když ano, je dobře. Když ne, Neapol zvedne obočí, protože se to odjakživa bere jako špatné znamení.

Zajímavější než ten úkaz je, co k němu říká církev: nic. Slavnosti podporuje, ale za zázrak to nikdy oficiálně neprohlásila.

Lebky k adopci

V podzemních lomech Fontanelle leží kosti desetitisíců lidí, které tam přinesly epidemie moru a cholery. Neapolitánky si sem chodily vybrat lebku, čistily ji, mluvily s ní a modlily se za ni. Na oplátku od ní čekaly přímluvu. Říkalo se jim anime pezzentelle, opuštěné duše.

Církev ten zvyk roku 1969 zakázala jako pověru. Lidé tam chodí dál.

Čtyři dny

Koncem září 1943 byla Neapol vyhladovělá, rozbitá bombardováním a obsazená německou armádou, která měla rozkaz zničit přístav. Sedmadvacátého září se město vzbouřilo. Začaly to pouliční děti, scugnizzi, a dospělí se přidali.

Za čtyři dny byli Němci pryč. Spojenci prvního října dorazili do města, které se osvobodilo samo.

A ta pizza

Historku zná každý: roku 1889 upekl neapolský pizzař Raffaele Esposito pizzu pro královnu Markétu, složil ji z červené, bílé a zelené a pojmenoval ji po ní.

Jediným dokladem je děkovný dopis z královského dvora a ten je skoro jistě padělek. Historik Zachary Nowak ukázal, že podpis nesedí s jinými podpisy téhož úředníka, pečeť je na špatném místě a dopis je adresovaný „Raffaele Esposito Brandi“, tedy s příjmením manželky. To by v Itálii roku 1889 neudělal žádný muž.

Pizza je pravá. Ta historka nejspíš ne. Ale město, které si vymyslelo vejce v základech hradu, si s jedním falešným dopisem hravě poradí.