🇩🇪 Dějiny Německa

Německo jako stát existuje kratší dobu než Spojené státy. Do roku 1871 to byl zeměpisný pojem, ne země: souhrn tří set knížectví, biskupství a svobodných měst, které spojoval jazyk a nespojovalo skoro nic jiného.

Tohle je příběh o tom, jak se z té změti stala nejlidnatější a nejbohatší země Evropy, jak se dvakrát rozbila na kusy a pokaždé zase složila.

Les, ve kterém skončil Řím

Roku 9 našeho letopočtu vlákal germánský náčelník Arminius tři římské legie do Teutoburského lesa a nezbyl z nich skoro nikdo. Arminius u Římanů předtím sloužil, měl římské občanství i jezdecký stav — detail, který celou věc z římského pohledu dělá výrazně horší.

Císař Augustus prý potom chodil po paláci a bušil hlavou do veřejí. Řím se za Rýn už nikdy natrvalo nevrátil a hranice, kterou tam nechal, rozdělila Evropu na římskou a neřímskou půlku na další dva tisíce let. Dodnes je vidět na mapě vinic.

Říše, která nebyla ani svatá

Na Vánoce roku 800 korunoval papež Karla Velikého císařem a obnovil tím na papíře západořímskou říši. Svatá říše římská, jak ji známe, začíná spíš rokem 962 s Otou I.

Vydržela do roku 1806, tedy víc než osm set let, a po celou tu dobu byla přesně tím, čím ji později shrnul Voltaire: nebyla svatá, nebyla římská a nebyla to říše. Císař se volil, kurfiřti si za svůj hlas nechávali platit a jednotlivá knížata vedla vlastní zahraniční politiku, občas proti němu.

Města, která si vládla sama

Zatímco knížata se přetahovala o tituly, německá města si mezitím vybudovala vlastní svět. Hanza, spolek obchodních měst v čele s Lübeckem, ovládala od třináctého století obchod na Baltu i Severním moři. Měla vlastní právo, vlastní loďstvo a vedla i vlastní války — když jí dánský král překážel, porazila ho a nechala si od něj privilegia potvrdit písemně.

Svobodná říšská města podléhala jen císaři, což v praxi znamenalo skoro nikomu. V Augsburgu půjčovala rodina Fuggerů peníze panovníkům a volbu císaře Karla V. z velké části zaplatila ze svého; byla to nejdražší volební kampaň středověku a Fuggerové si za ni koupili vliv na desetiletí dopředu.

Německo tedy nemělo hlavní město, zato mělo desítky měst, z nichž si každé připadalo jako střed světa. Něco z toho zůstalo: Mnichov, Hamburk, Kolín a Frankfurt spolu soutěží dodnes a Berlínu z nich nefandí ani jedno.

Mnich, který rozbil Evropu

Roku 1517 sepsal wittenberský profesor Martin Luther pětadevadesát tezí proti prodeji odpustků. Jestli je opravdu přibil na dveře kostela, se neví — historikům to připadá jako pozdější legenda. Jisté je, co přišlo potom.

Nedaleko odtud fungoval už sedmdesát let Gutenbergův knihtisk a Lutherovy texty se rozletěly po Německu rychleji, než církev stačila reagovat. Do dvou let byla z akademické rozepře o teologii revoluce, která rozdělila Evropu na dvě půlky. V Německu rozdělila i jednotlivá knížectví, protože se prosadilo pravidlo, že o víře poddaných rozhoduje panovník. Kdo se s vírou svého knížete neshodl, měl se odstěhovat.

Třicet let, po kterých nebylo koho zdanit

V roce 1618 vyhodili v Praze z okna dva místodržící a rozhořela se z toho válka, která trvala třicet let a byla vedena převážně na německé půdě. Bojovali v ní Švédové, Francouzi, Španělé, Dánové i Češi. Němci hlavně umírali.

Odhady ztrát se různí, ale v některých krajích zmizely dvě třetiny obyvatel — hladem a morem víc než v boji. Vestfálský mír roku 1648 to uzavřel tak, že rozdrobení potvrdil: víc než tři sta útvarů, každý prakticky svrchovaný. Německo bylo na dalších dvě stě let spolehlivě slabé, což většině sousedů náramně vyhovovalo.

Prusko vystupuje z řady

Z té změti se v osmnáctém století vyloupl nečekaný kandidát. Prusko byl chudý stát na písku, který stavěl všechno na armádě — říkávalo se o něm, že to není země s armádou, ale armáda se zemí.

Fridrich II. roku 1740 přepadl rakouské Slezsko, ubránil si ho ve třech válkách a povýšil Prusko mezi velmoci. Napoleon pak roku 1806 Svatou říši římskou zrušil jedním dekretem a Prusko rozdrtil u Jeny. Ponížení mělo nečekaný následek: Prusko se zreformovalo, zrušilo nevolnictví, přestavělo armádu a za sedm let se vrátilo na bojiště jako vítěz.

Rok, kdy se svoboda nepovedla

Roku 1848 se Německo pokusilo o revoluci. Ve frankfurtském kostele svatého Pavla zasedl volený parlament, sepsal ústavu se základními právy a nabídl císařskou korunu pruskému králi.

Ten ji odmítl. Korunu od poslanců prý brát nebude; chtěl ji od panovníků, nebo vůbec. Revoluce skončila neúspěchem a řada jejích účastníků odjela do Ameriky. Sjednocení tím pádem přišlo o dvacet let později, udělal ho někdo úplně jiný a udělal ho úplně jinak.

Železem a krví

Otto von Bismarck se stal pruským ministerským předsedou roku 1862 a hned poslancům oznámil, že velké otázky doby se nerozhodnou řečmi a hlasováním většiny, ale železem a krví. Dodržel to. Třemi krátkými válkami — proti Dánsku, Rakousku a Francii — sjednotil Německo pod pruským vedením a Rakousko z něj vyšachoval.

Císařství bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále ve Versailles. Tedy v cizí zemi, v paláci poraženého nepřítele. Francouzi na to nezapomněli a o osmačtyřicet let později si pro podpis mírové smlouvy vybrali přesně tentýž sál.

Císař, kterému bylo Německo malé

Bismarck vydržel u moci do roku 1890, kdy ho mladý Vilém II. propustil. Nový císař chtěl pro Německo „místo na slunci": loďstvo, kolonie a respekt. Podařilo se mu především vyrobit si nepřátele na všech stranách.

První světová válka stála Německo dva miliony mrtvých, císaře i monarchii. Versailleská smlouva mu pak naložila reparace a výslovnou vinu za válku — a k tomu se přidala legenda o ráně dýkou do zad, podle níž armáda neprohrála na frontě, ale byla zrazena doma. Nebyla to pravda a uvěřily jí miliony lidí.

Výmar: demokracie, kterou nikdo nechtěl

Výmarská republika byla na papíře jednou z nejmodernějších demokracií světa. Měla ale příliš mnoho nepřátel a příliš málo přátel.

Roku 1923 se marka zhroutila tak dokonale, že bochník chleba stál na podzim stovky miliard. Lidé si topili bankovkami, protože to vycházelo levněji než uhlí, a mzdy se vyplácely dvakrát denně, aby se stihly utratit. Měnu se podařilo zachránit, důvěru ne. Když roku 1929 přišla světová hospodářská krize, měla republika šest milionů nezaměstnaných a skoro nikoho, kdo by ji hájil.

Dvanáct let

Třicátého ledna 1933 jmenoval prezident Hindenburg Adolfa Hitlera kancléřem v přesvědčení, že ho konzervativci ve vládě udrží na uzdě. Do půl roku byly zrušeny ostatní strany, odbory i svobodný tisk.

Co následovalo, je nejtemnější kapitola evropských dějin. Druhá světová válka si vyžádala kolem sedmdesáti milionů životů a součástí německé politiky byla průmyslově organizovaná vražda přibližně šesti milionů Židů a statisíců Romů, postižených, sovětských zajatců a politických odpůrců. Německo válku začalo a prohrálo tak důkladně, že v květnu 1945 přestalo na čas existovat i jako stát.

Hodina nula

Rok 1945 se v němčině označuje jako hodina nula. Města v troskách, dvanáct milionů vyhnaných a odsunutých Němců na cestách, žádná vláda, žádná měna, které by někdo věřil.

Za čtyři roky vznikly státy dva: západní Spolková republika a východní NDR. Západ dostal Marshallův plán, měnovou reformu a ministra hospodářství Ludwiga Erharda, který zrušil přídělový systém dřív, než mu to okupační správa stačila zakázat — a pak jí vysvětlil, že měnit směl ceny, ne rozkazy. Následoval hospodářský zázrak: do roku 1960 měl Západ prakticky plnou zaměstnanost a zval si dělníky z ciziny.

Východ mezitím zjistil, že mu lidé utíkají. Do roku 1961 odešly na Západ skoro tři miliony lidí, a protože to byli hlavně mladí a vzdělaní, postavila NDR zeď.

Zeď padá kvůli špatně přečtenému papíru

Devátého listopadu 1989 měl východoněmecký funkcionář Günter Schabowski na tiskové konferenci oznámit nová cestovní pravidla. Papír dostal těsně předtím, nestihl si ho přečíst, a na dotaz novináře, odkdy to platí, odpověděl, že podle jeho informací okamžitě a bez odkladu. A tak díky Gorbačovi, demonstracím, tlaku veřejnosti a vůbec kolapsu NDR tento omyl spustil pád železné opony.

Televize to odvysílala, lidé přišli k hraničním přechodům a pohraničníci, kteří žádný takový rozkaz nedostali, po několika hodinách závory otevřeli. Zeď nepadla rozhodnutím ani útokem. Padla nedorozuměním.

Třetího října 1990 bylo Německo zase jedno.

Co sjednocení stálo

Vypadalo to jako šťastný konec a bylo to nejdražší stěhování v evropských dějinách. Východní marka se měnila za západní v kurzu, který byl politicky štědrý a hospodářsky vražedný: východoněmecké továrny se přes noc staly nekonkurenceschopnými a většina z nich zavřela. Zavedl se daňový příplatek na solidaritu, který se platil přes třicet let.

Z východu odešly za prací dva miliony lidí, převážně mladých a převážně žen, a některá města přišla o třetinu obyvatel. Na druhé straně se během dvaceti let opravilo skoro všechno, co je vidět, a Lipsko nebo Drážďany dnes patří k nejhezčím městům v zemi.

Zbytek jsou dějiny, které ještě neskončily. Německo je největší ekonomikou Evropy, v roce 2015 přijalo přes milion uprchlíků, po roce 2022 muselo během jediné zimy přestat kupovat ruský plyn — a od té doby řeší otázku, jestli země postavená na levné energii a vývozu strojů umí stát ještě na něčem jiném.

Dnes v Německu žije přes třiaosmdesát milionů lidí. Jeho ústava začíná větou o tom, že lidská důstojnost je nedotknutelná — což je věta, kterou si země napsala v roce 1949 s velmi konkrétní zkušeností v čerstvé paměti.