🗽 Dějiny New Yorku

New York nevznikl proto, že by tam někdo chtěl žít. Vznikl proto, že tam byl dobrý přístav. Všechno ostatní — mrakodrapy, metro, pizza za dolar, osm set jazyků — je jenom to, co se stane, když čtyři sta let necháte lidi proudit do velké země jedním hrdlem.

Ostrov za šedesát guldenů

Než přišli Evropané, žili na ostrově Lenapové. Říkali mu Manna-hata, což znamená nejspíš „kopcovitý ostrov" — a kopcovitý skutečně byl, dokud ho o dvě stě let později nesrovnali kvůli ulicím.

V roce 1626 koupil ředitel nizozemské kolonie Peter Minuit ostrov za zboží v hodnotě šedesáti guldenů. Ta slavná věta o „čtyřiadvaceti dolarech za pár korálků" pochází z devatenáctého století a je na ní špatně skoro všechno: kurz je vymyšlený, korálky nikdo nezmínil a hlavně — Lenapové neměli představu, že by se půda dala prodat. Uzavírali dohodu o společném užívání. Nizozemci uzavírali kupní smlouvu. Obě strany odešly spokojené a jedna z nich se mýlila.

Vzniklo Nieuw Amsterdam: pár set lidí, mlýn, opevnění a hospoda. Už tehdy se tu podle jednoho jezuity mluvilo osmnácti jazyky. To číslo od té doby jenom rostlo.

Zeď, ze které je Wall Street

Roku 1653 se osadníci začali bát Angličanů a postavili napříč ostrovem palisádu. Postavili ji z velké části zotročení Afričané, které Západoindická společnost do kolonie dovážela od dvacátých let. Zeď nikdy nikoho nezastavila, po čase se rozebrala na palivo, ale ulice, která podél ní vedla, se jmenuje dodnes: Wall Street.

Angličané přijeli v roce 1664 a nemuseli vystřelit. Ředitel Peter Stuyvesant — voják s dřevěnou nohou a povahou, kterou nikdo nechválil — chtěl bojovat, jenže vlastní měšťané mu předložili petici, ve které stálo, že bojovat nechtějí. Vzdal se. Město dostalo nové jméno po vévodovi z Yorku, bratrovi anglického krále.

O tři roky později si to Nizozemci a Angličané v Bredě rozdělili nastálo. Nizozemci si nechali Surinam a ostrůvek Run v Indonésii, protože na něm rostl muškátový oříšek, a New York pustili. V té chvíli to vypadalo jako výborný obchod.

Rok, kdy byl New York hlavním městem

Za revoluce to město odneslo. Washington ho v roce 1776 po bitvě na Long Islandu ztratil, o pár dní později vyhořela skoro čtvrtina domů a Britové tu pak seděli sedm let. Odešli až 25. listopadu 1783 a New York ten den slavil ještě dalších sto padesát let.

Pak přišlo období, na které je město dodnes hrdé: v roce 1789 složil na Wall Street ve Federal Hall přísahu první americký prezident a New York byl hlavním městem Spojených států. Přesně jeden a půl roku. Pak se Kongres dohodl, že hlavní město bude jinde, a odstěhoval se. New York si to vynahradil penězi.

Mřížka a kanál

V roce 1811 se komise podívala na Manhattan a rozhodla, že bude mřížka. Dvanáct avenue, sto padesát pět ulic, žádná náměstí, žádné oblouky, nic. Byl to plán bez špetky fantazie a byl geniální — v mřížce se dá parcelovat, prodávat a stavět bez přemýšlení, což je přesně to, co příštích sto let následovalo. Jediné, co diagonálně proráží celý ostrov, je Broadway, protože kopíruje starou lenapskou stezku, a tu se nikomu nechtělo narovnávat.

Skutečný zlom ale přišel v roce 1825, kdy se otevřel Erijský průplav. Najednou vedla z Velkých jezer do Atlantiku vodní cesta a končila v New Yorku. Doprava obilí ze Středozápadu zlevnila zhruba na desetinu. Boston a Filadelfie prohráli během jediné dekády a New York už nikdy nebyl druhý.

Dvanáct milionů lidí a jedny dveře

Mezi lety 1892 a 1954 prošlo přijímací stanicí na Ellis Islandu kolem dvanácti milionů lidí — Irové, Italové, Židé z východní Evropy, Němci, Poláci, Řekové. Vyřízení trvalo většinou pár hodin; odmítnuta byla asi dvě procenta, většinou kvůli nemoci. Historka, že úředníci lidem měnili jména, je mýtus — jména se opisovala z lodních seznamů. Měnili si je sami přistěhovalci, později a dobrovolně.

Bydlelo se v činžácích, kde na jedno okno připadaly tři místnosti a na jeden záchod celé patro. Jak to vypadalo, ukázal až fotograf Jacob Riis knihou Jak žije druhá polovina v roce 1890, protože fotografie s bleskem se právě naučila fungovat ve tmě.

Změnu ale nepřinesly reformní projevy, nýbrž jeden požár. V roce 1911 uhořelo v továrně Triangle Shirtwaist sto čtyřicet šest lidí, převážně mladých přistěhovalkyň. Nouzové dveře byly zamčené, aby si dělnice nenosily domů látku. Z toho vzešly předpisy o bezpečnosti práce, které platí dodnes.

A v roce 1904 se otevřelo metro. Tehdy stálo pět centů a jelo od radnice na 145. ulici.

Park, který vypadá jako příroda

Central Park není kus zachovalé krajiny. Je to stavba. Každý kopec, každý rybník i každý zdánlivě náhodný balvan, pokud tam už nebyl, tam dali Frederick Law Olmsted a Calvert Vaux podle plánu z roku 1858. Přesunuly se miliony vozů zeminy a vysadilo se přes čtvrt milionu stromů a keřů.

Aby park mohl vzniknout, musela zmizet vesnice. Na jeho místě stálo Seneca Village — asi dvě stě obyvatel, většinou svobodných černochů, kteří na rozdíl od chudých bílých nájemníků vlastnili půdu, a měli tím pádem i volební právo. V roce 1857 je město vyvlastnilo. Připomínka tam stojí od roku 2001.

Závod o nejvyšší dům světa

Na Manhattanu se dá stavět do výšky, protože pod ním leží tvrdá skála zvaná manhattanská rula. Chyběly dvě věci: ocelový skelet, který přišel na konci devatenáctého století, a výtah, do kterého si člověk troufne nastoupit. Ten druhý problém vyřešil v roce 1854 Elisha Otis tím, že se na výstavě nechal vytáhnout do výšky a pak před publikem přeťal lano. Kabina spadla o pár centimetrů a zastavila se. Prodej se rozjel.

Kolem roku 1930 se strhl závod. Stavitelé Chrysler Building nechali tajně smontovat uvnitř budovy ocelovou špici, a když si konkurence z Wall Street myslela, že vyhrála, prostrčili ji střechou. Trvalo to devadesát minut. Chrysler byl nejvyšší budovou světa jedenáct měsíců — pak ho porazil Empire State Building, který se postavil za nějakých čtrnáct měsíců.

Načasování bylo katastrofální. Otevřel se uprostřed hospodářské krize, roky zel prázdnotou, přezdívalo se mu Empty State Building a do zisku se dostal až po druhé světové válce. Rekord přesto držel čtyřicet let.

Bankrot, graffiti a jedna party v Bronxu

Padesátá a šedesátá léta patřila Robertu Mosesovi, úředníkovi, který nikdy nekandidoval ve volbách, nikdy neměl řidičák, a přesto rozhodl o tom, kudy povedou newyorské dálnice. Postavil parky, pláže a mosty; kvůli jeho trasám se ale muselo vystěhovat kolem čtvrt milionu lidí. Zastavila ho až novinářka Jane Jacobsová, když ubránila Greenwich Village před dálnicí napříč dolním Manhattanem.

V sedmdesátých letech šlo město prakticky do bankrotu. Když Washington váhal s pomocí, vyšel v Daily News titulek, který se cituje dodnes: Ford městu: Chcípni. Prezident to nikdy neřekl, ale volby v New Yorku pak prohrál. Metro bylo pomalované odshora dolů, v roce 1977 vypadl na pětadvacet hodin proud a rabovalo se.

Přesně v téhle době ovšem město vyrobilo dvě věci, které pak obletěly svět. V roce 1969 se hosté baru Stonewall Inn poprvé postavili policejní razii a od té vzpoury se odvozují dnešní hrdé pochody. A 11. srpna 1973 pustil na párty v Bronxu DJ Kool Herc ze dvou gramofonů dokola jen bicí mezihru jedné desky, aby se dalo tancovat déle. To je datum, od kterého se počítá hip hop.

Jedenácté září a co bylo pak

V roce 1990 se v New Yorku stalo 2 245 vražd, což je historické maximum. Město mělo pověst, kterou znal i ten, kdo v něm nikdy nebyl. Od té doby čísla klesala tak strmě, že se o příčinách dodnes vedou spory: policejní taktika, konec crackové epidemie, demografie, ekonomika. Jisté je jen to, že klesala za všech starostů a že v roce 2017 se počet vražd dostal pod tři sta — nejníž od padesátých let.

Pak přišlo 11. září 2001. Dvě letadla, dvě věže, 2 753 mrtvých na dolním Manhattanu. Věže spadly během necelých dvou hodin a odklízení trosek trvalo osm měsíců. Na jejich místě dnes stojí dvě zapuštěné nádrže, které mají přesně půdorys původních věží; po obvodu jsou vyražená jména všech obětí a voda padá dolů do čtvercového otvoru, ze kterého není vidět dno.

Michael Bloomberg, starosta v letech 2002 až 2013, řídil město jako firmu — a dá se mu to podle chuti vyčítat i připisovat k dobru. Zakázal kouření v barech a restauracích, postavil stovky kilometrů cyklopruhů, vyhnal auta z Times Square, otevřel park na staré nadzemní železnici (High Line) a třetí volební období si zajistil tím, že nechal změnit zákon, který mu je zakazoval. Za jeho éry také vyvrcholila praxe policejních kontrol na ulici, kterou soud v roce 2013 označil za protiústavní, protože dopadala téměř výhradně na černochy a Hispánce.

V roce 2012 zaplavil hurikán Sandy tunely metra slanou vodou. V roce 2020 byl New York první velkou americkou obětí pandemie: v Central Parku stál polní špitál a každý večer v sedm lidé z oken tleskali zdravotníkům. Město se vylidnilo a pak se zase zaplnilo.

New York v číslech

Dnes tu žije kolem osmi a půl milionu lidí a mluví se přes osmi sty jazyky — je to jazykově nejrozmanitější město na světě a desítky těch jazyků nemají nikde jinde tolik mluvčích. Metro má čtyři sta sedmdesát dva stanic a jezdí nepřetržitě, což jinde skoro nikde není. Cizinců narozených je víc než třetina obyvatel.

Pět městských částí se spojilo v jedno město až v roce 1898. Brooklyn byl do té doby samostatný a třetí největší město Spojených států; hlasování o připojení tam prošlo rozdílem několika set hlasů a část Brooklynu tomu dodnes říká „velká chyba roku 1898".

A ta věž, která od roku 2014 stojí u místa Světového obchodního centra, měří i se špicí 1776 stop. To není náhoda ani chyba v převodu na metry. Je to letopočet.