🏰 Dějiny Prahy

Praha je město, kde se politika dvakrát řešila vyhozením úředníků z okna, kde císař choval lvy na hradním nádvoří a hledal kámen mudrců, kde se most stavěl podle astrologicky vypočítané minuty — a kde ten most po šesti stech letech pořád stojí.

Tohle je příběh jednoho města od dřevěného hradiště nad brodem až po dnešek. Rozhlédni se cestou kolem sebe; většina toho, o čem se tu píše, je pořád na svém místě.

Kapitola 1: Brod, hradiště a kněžna, která viděla dopředu

Praha nevznikla náhodou. Vltava se tu dala přebrodit a přes ten brod vedly obchodní cesty od západu na východ. Kdo ovládl brod, vybíral clo. Proto tu v devátém století vzniklo hradiště na ostrohu nad řekou — dnešní Pražský hrad. Vyšehrad vznikl až o něco později, pravděpodobně na konci 10. století.

Pověst říká, že kněžna Libuše, dcera Kroka a věštkyně, stála na vyšehradské skále a řekla: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Poslala pak družinu, aby šla po proudu, dokud nenajde muže tesajícího práh — a odtud prý Praha. Libuše si za muže vybrala oráče Přemysla ze Stadic a založila rod Přemyslovců, který tu vládl čtyři sta let.

Historik dodá, že první doložený kníže je Bořivoj, který přijal křest někdy kolem roku 883, a že Vyšehrad je archeologicky mladší než Hrad. Ale pověst je starší než většina věcí, které v Praze stojí, a Vyšehrad má dodnes sousoší, na kterém ti dva stojí vedle sebe.

První písemná zmínka o Praze je od cizince. Kolem roku 965 sem dorazil židovský kupec z Córdoby Ibráhím ibn Jákúb a napsal, že Praha je „město z kamene a vápna a největší tržiště v zemích Slovanů". Obchodovalo se tu s cínem, kožešinami a otroky.

Kapitola 2: Hrad, biskupství a vražda ve Staré Boleslavi

Kolem roku 920 nechal kníže Vratislav postavit na Hradě kostel svatého Jiří. Stojí tam dodnes — je to nejstarší dochovaná stavba na Hradě a její románská podstata je pod barokním průčelím pořád vidět.

Jeho syn Václav byl vzdělaný, uměl latinsky a snažil se vycházet se sousedním východofranským králem. V roce 935 ho jeho bratr Boleslav pozval do Staré Boleslavi a nechal ho před kostelem zabít. Václav se stal světcem a patronem země. Boleslav I. dostal přezdívku Ukrutný — a přitom to byl schopný panovník, který výrazně posílil český stát. Jeho syn Boleslav II. pak roku 973 dosáhl zřízení pražského biskupství, takže Čechy už nemusely církevně podléhat Řeznu.

Nejslavnějším pražským biskupem byl Vojtěch z rodu Slavníkovců. Byl tak nespokojený s poměry, že z Prahy dvakrát odešel, a nakonec zemřel jako misionář u Baltu. Přemyslovci mezitím jeho rod na Libici vyvraždili.

Kapitola 3: Tři města, která se neměla ráda

Praha dlouho nebyla jedno město, ale několik samostatných obcí, které se navzájem nesnášely a měly vlastní radnice, práva i policii.

Malá Strana pod Hradem vznikla v roce 1257, kdy sem Přemysl Otakar II. pozval německé kolonisty. Staré Město mělo od roku 1230 hradby a od roku 1338 vlastní radnici s vysokou věží. Hradčany nad Malou Stranou byly městem služebnictva Hradu.

Spojoval je most. Ten první kamenný, Juditin, postavili kolem roku 1170 a v roce 1342 ho odnesla povodeň. Jeho zbytky jsou dodnes vidět pod dnešním mostem a jeden oblouk se dochoval ve sklepě u Křižovníků.

Kolem roku 1096, při první křížové výpravě, proběhl v Praze pogrom a židovská komunita se stáhla do opevněné čtvrti na břehu Vltavy. Ta čtvrť tam pak stála sedm set let. O tři sta let později, o Velikonocích roku 1389, přišel pogrom mnohem horší: podle dobových zpráv při něm zahynuly tři tisíce lidí.

Kapitola 4: Karel IV. aneb Nejlepší století

V roce 1346 nastupuje na trůn Karel IV. a Praha se během jedné generace stává hlavním městem Svaté říše římské a jedním z největších měst Evropy.

Karel byl napůl Lucemburk, napůl Přemyslovec, vyrostl ve Francii a mluvil pěti jazyky. Za třicet let stihl:

Založil Karlovu univerzitu (1348), první ve střední Evropě, a dodnes funguje. Prosadil povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), takže Praha byla církevně samostatná. Nechal položit základní kámen katedrály svatého Víta a povolal na ni francouzského stavitele Matyáše z Arrasu, po jeho smrti Petra Parléře — jednadvacetiletého kluka, který pak katedrálu, most i chrámy stavěl dalších čtyřicet let.

Založil Nové Město pražské — a udělal to tak velkoryse, že se do jeho hranic Praha vešla dalších pět set let. Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) je s osmi hektary největší náměstí středověké Evropy; Karel ho chtěl takhle obrovské, protože tam měly být trhy a jednou ročně se z věže uprostřed ukazovaly říšské korunovační klenoty davu, který se musel někam vejít.

A nechal postavit kamenný most místo strženého Juditina. Ke stavbě patří známá legenda, že základní kámen položili 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut ráno. Napsáno v řadě to dává 1-3-5-7-9-7-5-3-1, palindrom. Karel bral astrologii vážně. Most stojí dodnes.

Karel taky založil vinice na svazích kolem města, přivezl révu z Burgundska a nařídil, aby se v Praze vysazovala. A postavil Karlštejn, hrad na uložení říšských klenotů, kam kromě pár výjimek nesměly ženy.

Kapitola 5: Husité, defenestrace a vojevůdce, který neviděl

Karlův syn Václav IV. měl smůlu na dobu. Církev měla zrovna tři papeže najednou a lidé začínali mít pocit, že něco nehraje.

Mistr Jan Hus kázal v Betlémské kapli na Starém Městě česky, kritizoval prodávání odpustků a odvolával se na Bibli proti církevním úřadům. V roce 1415 ho v Kostnici upálili navzdory ochrannému glejtu.

O čtyři roky později přišla první pražská defenestrace: radikálové vedení knězem Janem Želivským vyhodili z oken novoměstské radnice konšely a ty, co pád přežili, dole ubili. Tímhle způsobem politické diskuse se Praha proslaví ještě dvakrát.

Následovaly husitské války. Vedl je Jan Žižka, který přišel o obě oči a velel dál poslepu podle popisu terénu. Je považován za jednoho z nejúspěšnějších vojevůdců své doby a není doložena žádná jeho jednoznačná porážka.

Praha z těch let vyšla jako město, kde vedle sebe legálně žila dvě vyznání. Na skoro dvě stě let.

Kapitola 6: Rudolf II. aneb Císař, alchymie a dvě planety

V roce 1583 přestěhoval císař Rudolf II. Habsburský sídlo říše z Vídně do Prahy a město se na zhruba tři desetiletí stalo sídelním městem císaře Svaté říše římské.

Rudolf byl podivín, sběratel a mecenáš. Jeho kunstkomora na Hradě obsahovala obrazy, hodiny, mechanické automaty, nerosty, roh jednorožce (narval) a údajně hlínu, ze které byl stvořen Adam. Choval lvy a tygry v hradním příkopu — v Jelením příkopu se dodnes ukazuje místo, kde měl zvířata. Podporoval alchymisty, kteří v Praze hledali kámen mudrců, a Zlatá ulička se jmenuje po zlatnících, ne po nich, i když pověst tvrdí opak.

Podstatnější je, co se tu stalo vedle. Na Rudolfově dvoře působil dánský astronom Tycho Brahe, který měl nejpřesnější měření poloh planet své doby, a Johannes Kepler, který ta měření po Brahově smrti dostal a odvodil z nich, že planety obíhají po elipsách. Z toho pak vyšel Newton. Zákony pohybu planet vznikly v Praze a Brahe je pochovaný v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí.

Brahe měl kovovou náhradu nosu, o který přišel v souboji, a zemřel po hostině, ze které podle dobových zpráv nechtěl odejít na záchod dřív než císař.

Do téhle Prahy patří i rabi Jehuda Löw, skutečný a významný učenec, kterému se až o dvě stě let později začal připisovat Golem.

Kapitola 7: Bílá hora, sedmadvacet křížů a barokní město

23. května 1618 vyhodili čeští stavové z okna Pražského hradu dva královské místodržící a jejich písaře. Všichni tři přežili, protože dopadli na hromadu odpadků v příkopu — katolíci mluvili o zázraku, protestanti o hnoji. Tahle třetí pražská defenestrace rozpoutala třicetiletou válku.

Rozhodlo se rychle: 8. listopadu 1620 trvala bitva na Bílé hoře za Prahou necelé dvě hodiny. 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno sedmadvacet vůdců povstání. Dodnes je tam v dlažbě sedmadvacet bílých křížů a na Staroměstské radnici deska se jmény.

Následovala rekatolizace a emigrace nekatolíků. Odešel Jan Amos Komenský a už se nevrátil.

Ale právě tehdy Praha dostala tvar, který má dodnes. Šlechta, která na konfiskacích zbohatla, stavěla paláce — Valdštejnský, Černínský, Šternberský. Jezuité postavili Klementinum, druhý největší komplex v Praze po Hradu. Na Karlův most přibylo třicet soch. Vznikly kostely Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferových a Santiniho barokní gotika. Praha je dnes většinou barokní město s gotickým půdorysem — a to je odkaz doby, které se říká temno.

V roce 1648 stáli na konci třicetileté války Švédové na Malé Straně a Staré Město ubránili studenti a měšťané na Karlově mostě. Švédové odvezli velkou část Rudolfovy sbírky do Stockholmu, kde je dodnes.

Kapitola 8: Jedno město, národní obrození a divadlo ze sbírek

V roce 1784 spojil Josef II. čtyři pražská města v jedno. Zrušil kolem osmdesáti klášterů, rozpustil hřbitovy uvnitř města a povolil nekatolická vyznání. Praha měla poprvé jednu radnici.

Devatenácté století je století češtiny. Ve městě, které mluvilo většinou německy, začali obrozenci sbírat slova, psát mluvnice a vymýšlet výrazy, které chyběly. Josef Jungmann sestavil pětidílný slovník. František Palacký napsal dějiny národa. V roce 1818 vzniklo Národní muzeum, které od roku 1891 stojí v čele Václavského náměstí.

V roce 1868 se položil základní kámen Národního divadla, postaveného z veřejných sbírek. V roce 1881, dva měsíce po otevření, vyhořelo. Za šest týdnů se vybral milion zlatých a divadlo se v roce 1883 otevřelo podruhé Smetanovou Libuší.

V roce 1787 mělo v Praze premiéru Mozartovo Don Giovanni ve Stavovském divadle, kde se ta budova dodnes používá. Mozart o Praze prohlásil, že mu tam rozumějí — v Praze měl úspěch, který ve Vídni neměl.

Na přelomu století přišla asanace: město zbouralo celé židovské město a část Starého Města kvůli hygieně a postavilo na tom místě secesní bulváry, včetně Pařížské. Z původní čtvrti zůstalo šest synagog, radnice a starý hřbitov, kde je ve dvanácti vrstvách nad sebou pohřbeno kolem sta tisíc lidí.

Kapitola 9: 1918, první republika a to, co přišlo po ní

28. října 1918 vzniklo na Václavském náměstí Československo a Praha se stala hlavním městem státu. Prezident Masaryk se nastěhoval na Hrad a pozval slovinského architekta Josipa Plečnika, aby z pevnosti udělal sídlo demokratické republiky: nová nádvoří, schodiště, Plečnikova Býčí schodiště, monolit na třetím nádvoří.

Meziválečná Praha stavěla funkcionalismus, Veletržní palác obdivoval Le Corbusier a v kavárnách seděli Karel Čapek, Franz Kafka psal německy a Jaroslav Hašek psal Švejka po hospodách.

Pak přišel Mnichov a 15. března 1939 německá okupace. Za protektorátu byl v Praze v květnu 1942 smrtelně zraněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jeden z hlavních architektů holokaustu. Provedli to parašutisté vysazení z Anglie. Odvetou byla vypálená Lidice a Ležáky. Sedm parašutistů zemřelo v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se několik hodin bránili přesile. Průčelí kostela je dodnes prostřílené a nikdo to neopravuje.

Z pražské židovské komunity, která tu žila přes tisíc let, přežila válku jen část. Jména obětí z českých zemí jsou napsaná po stěnách Pinkasovy synagogy — je jich skoro osmdesát tisíc.

Praha byla za války bombardována dvakrát a jednou omylem: 14. února 1945 svrhli američtí piloti bomby na Nové Město v domnění, že jsou nad Drážďanami. Zahynulo přes sedm set lidí a zničil se mimo jiné Emauzský klášter.

Kapitola 10: Čtyřicet let, tank a metronom

Po únoru 1948 zmizela Praha za železnou oponou. Na Letné stál v letech 1955 až 1962 největší skupinový pomník Stalina v Evropě — patnáct metrů vysoký žulový kolos, kterému Pražané říkali „fronta na maso". Postavil ho sochař Otakar Švec, který se před dokončením zabil. Sedm let po odhalení ho odstřelili osmi sty kilogramy trhaviny. Dnes na tom podstavci stojí obří červený metronom.

V šedesátých letech přišlo uvolnění, filmy nové vlny, divadla malých forem. V noci na 21. srpna 1968 obsadila zemi vojska pěti států Varšavské smlouvy. Rozhlas na Vinohradské třídě se bránil, před budovou hořely tanky, a jsou tam dodnes stopy po střelách. V lednu 1969 se student Jan Palach upálil pod Národním muzeem.

Následovala normalizace. Praha té doby stavěla panelová sídliště pro čtvrt milionu lidí, metro (první úsek 1974) a Nuselský most, pod kterým metro jezdí.

17. listopadu 1989 policie rozehnala studentskou demonstraci na Národní třídě. Za deset dní stálo na Letné skoro milion lidí. Za jednatřicet dní rezignovala vláda, za jedenačtyřicet byl prezidentem Václav Havel, dramatik, který byl na začátku toho roku ve vězení. Nikdo nebyl zabit — odtud sametová revoluce.

Kapitola 11: Voda, kterou město nečekalo

V srpnu 2002 přišla povodeň, jaká se čeká jednou za pět set let. Vltava v Praze kulminovala na 5 160 kubících za sekundu, což je proti běžnému stavu asi stonásobek. Zaplavila Karlín, Libeň, Holešovice, Malou Stranu, Kampu a Zoo, kde uhynul slon Kádir a lachtan Gaston uplaval do Německa.

Metro se zaplavilo do devatenácti stanic a zprovozňovalo se sedm měsíců. Karlův most vydržel díky mimořádně kvalitnímu založení pilířů, jejich konstrukci i ledolamům, které po staletí chrání most před proudem a ledem.

Značky nejvyšší hladiny jsou dodnes na domech na Kampě a v Karlíně, často v úrovni prvního patra nebo ve stanicích metra, třeba Malostranská ho má u výstupu z eskalátoru. A od té doby má město mobilní protipovodňové stěny, které se v Karlíně a na náplavce staví během dvanácti hodin.

Kapitola 12: Praha, kterou máš pod nohama

Dnešní Praha má milion a tři sta tisíc obyvatel a historické jádro o rozloze osmi set šedesáti hektarů zapsané na seznamu UNESCO — jedno z největších památkových území v Evropě.

Pár čísel na závěr. Jeden z nejstarších dodnes fungujících astronomických orlojů na světě je ten na Staroměstské radnici; běží od roku 1410, tedy déle než šest set let. Praha má devět mostů z devatenáctého století a osmnáct celkem přes Vltavu. Pražské metro má nejstrmější eskalátory v Evropě a stanice Náměstí Míru je s hloubkou 53 metrů nejhlubší v celé Evropské unii.

Vinohradská vodárenská věž, Petřínská rozhledna postavená v roce 1891 jako pětinová replika Eiffelovky, Žižkovská věž s miminky Davida Černého lezoucími po nohou — každé století si tu postavilo něco, čemu se současníci smáli a co dnes patří k městu.

A pořád tu je ta věc, kterou si všimne každý: Praha se skoro nebourala. Neprošla velkým požárem jako Londýn, ani plošným bombardováním jako Drážďany nebo Varšava. Proto se v ní dá jít po ulici, která má gotický půdorys, románský sklep, barokní průčelí a secesní dveře — všechno v jednom domě.

Rozhlédni se. Většina toho pořád stojí.