🇮🇹 Dějiny Itálie

Představ si zemi, kterou založila dvojčata odkojená vlčicí, kde jeden císař jmenoval svého koně senátorem, kde se sto let malovalo, sochalo a stavělo tak dobře, že se tomu dodnes říká znovuzrození — a která přitom jako stát vznikla později než Spojené státy.

Vítej v Itálii. Vydáme se od doby, kdy Řím byla vesnice na sedmi kopcích, až do dneška. Bez nudných seznamů letopočtů, zato se vším, co za to stojí.

Kapitola 1: Vlčice, dvojčata a vesnice na kopcích

Podle pověsti založili Řím roku 753 před naším letopočtem bratři Romulus a Remus, dvojčata, která pohodili do Tibery a která odkojila vlčice. Když pak zakládali město, pohádali se, kde přesně, Romulus zabil Rema a město pojmenoval po sobě. Řím tak začíná bratrovraždou, což si Římané sami připomínali.

Archeologie je střízlivější: v osmém století před naším letopočtem tu byly pastevecké vesnice na kopcích nad brodem přes Tiberu. Ale datum 753 Římané brali vážně a počítali podle něj letopočet.

Na severu žili Etruskové, národ, jehož jazyk dodnes neumíme pořádně přečíst. Uměli kovat, stavět klenby a odvodňovat bažiny — a naučili to Římany. Na jihu měli kolonie Řekové, kteří tu založili tolik měst, že se té oblasti říkalo Velké Řecko. Neapol je jedním z nich a její jméno znamená prostě Nové Město.

V roce 509 př. n. l. Římané vyhnali posledního krále a založili republiku. Vládl senát a dva konzulové volení na jeden rok, aby se nikdo neuchytil natrvalo.

Kapitola 2: Republika, slon v Alpách a muž, který překročil říčku

Řím rostl válkami. Nejnebezpečnějším protivníkem bylo Kartágo v dnešním Tunisku a ze tří punských válek je nejslavnější druhá, protože v ní kartáginský vojevůdce Hannibal převedl přes Alpy vojsko i s bojovými slony. Bylo to v zimě, přišel o většinu zvířat i mužů, ale sešel do Itálie z místa, odkud ho nikdo nečekal, a šestnáct let tam Římany porážel. Nikdy nedobyl Řím — neměl na obléhání — a Řím nakonec vyhrál tím, že napadl Kartágo doma.

Republika se rozpadla vlastním úspěchem. Vojevůdci měli víc peněz a věrnějších vojáků než senát. V roce 49 př. n. l. Gaius Julius Caesar překročil se svou legií říčku Rubikon, hranici, za kterou vojsko nesmělo. Prohlásil prý „kostky jsou vrženy" a rozpoutal občanskou válku, kterou vyhrál. V roce 44 př. n. l. ho v senátu ubodalo asi šedesát spiklenců.

Caesar po sobě zanechal dvě věci navíc: kalendář, který se s drobnou opravou používá dodnes, a měsíc červenec, který nese jeho jméno. Jeho nástupce Augustus si vzal srpen.

Kapitola 3: Císařství, beton a silnice, po kterých se jezdí dodnes

Za císařství dosáhl Řím rozlohy pěti milionů kilometrů čtverečních a asi šedesáti milionů obyvatel — zhruba čtvrtina tehdejšího lidstva. Sám Řím měl přes milion lidí a tolik jich zase měl až v devatenáctém století.

Nejtrvalejší římský vynález není zákon ani legie, ale beton. Římský beton s příměsí sopečného popela z okolí Neapole tvrdne i pod vodou a je pevnější, čím je starší — dnes víme, že se v něm hojí praskliny, protože nedokonale rozmíchané vápno reaguje s vodou. Pantheon v Římě má z tohohle betonu kupoli o průměru 43 metrů a je to dodnes největší nevyztužená betonová kupole na světě. Stojí bez opravy skoro dva tisíce let.

Silnice stavěli tak dobře, že po některých vede dnešní asfalt. Akvadukty vedly do Říma přes milion kubíků vody denně. A protože měli topení v podlaze, kanalizaci a lázně, žilo se v římském městě lépe než v evropském městě šestnáctého století.

Císaři byli různí. Nejlepší z nich, Marcus Aurelius, psal ve volných chvílích filozofické zápisky, které se čtou dodnes. Nejhorší nechal svého koně jmenovat knězem a chtěl z něj udělat konzula. A jeden z nich, Nero, hrál údajně na lyru, když Řím hořel — historikové to popírají, ale historka je nesmrtelná.

24. srpna roku 79 vybuchl Vesuv a pohřbil Pompeje a Herkulaneum pod několik metrů popela. Pro obyvatele to byla katastrofa, pro archeology dar: pod popelem se zachovalo celé město i s nápisy na zdech, chlebem v peci a psem na řetězu.

V roce 476 sesadil germánský velitel posledního západořímského císaře. Byl to chlapec a jmenoval se, shodou okolností, Romulus.

Kapitola 4: Tisíc let, kdy Itálie nebyla

Po pádu Říma se Itálie na tisíc tři sta let rozpadla a už nikdy nebyla jedním celkem — až do devatenáctého století.

Na severu se prosadily městské státy, které zbohatly obchodem. Benátky postavily republiku na vodě a ovládly obchod s Východem; jejich dóže byl volený a jejich loďstvo dokázalo postavit válečnou galéru za jediný den. Janov byl jejich věčným rivalem. Florencie zbohatla na vlně a bankovnictví a vymyslela věci, bez kterých by dnešní ekonomika nefungovala: podvojné účetnictví, směnku a pojištění nákladu.

Na jihu se vystřídali Byzantinci, Arabové, Normani, Němci, Francouzi a Španělé. Neapolské království bylo po staletí největším státem poloostrova a Neapol jedním z největších měst Evropy.

Uprostřed toho stál papež jako světský vládce vlastního státu. Papežský stát přeťal Itálii napříč a byl jedním z hlavních důvodů, proč se sjednocení tak dlouho nedařilo.

A pak přišel mor. V letech 1347 až 1351 zabila černá smrt třetinu Evropy. Do Evropy ji zavlekly janovské lodě z Krymu. Benátky tehdy vymyslely pravidlo, že loď z podezřelého přístavu musí čekat čtyřicet dní — *quaranta giorni*. Odtud slovo karanténa.

Kapitola 5: Renesance aneb Sto let, kdy se všechno změnilo

V patnáctém a šestnáctém století se v italských městech stalo něco, co nemá obdoby: v jednom lidském životě se posunulo malířství, sochařství, architektura, věda i politické myšlení.

Ve Florencii postavil Filippo Brunelleschi kupoli katedrály, o které se sto let tvrdilo, že ji postavit nelze. Neměl lešení, které by rozpětí uneslo, a tak vymyslel dvojitou skořepinu, která se nesla sama, a k tomu jeřáb s převodovkou. Do dneška je to největší cihlová kupole na světě.

Leonardo da Vinci maloval, pitval, navrhoval létající stroje a psal poznámky zrcadlově obráceně. Dokončil za život jen hrstku obrazů, protože ho vždycky zaujalo něco jiného. Michelangelo vytesal Davida z bloku mramoru, který dva sochaři před ním odmítli jako zkažený, a čtyři roky ležel na zádech pod stropem Sixtinské kaple. Galileo Galilei namířil dalekohled na Jupiter, uviděl jeho měsíce, a tím dokázal, že ne všechno obíhá Zemi. Inkvizice ho za to odsoudila k domácímu vězení, ve kterém strávil zbytek života.

Renesanci platili Medicejové, florentská bankéřská rodina, která si mecenášstvím kupovala vliv. Vyšli z ní čtyři papežové a dvě francouzské královny.

A Niccolò Machiavelli napsal knížku o tom, jak se vládne doopravdy, ne jak by se mělo. Dodnes se po něm jmenuje způsob politiky, který popsal a který zjevně neschvaloval.

Kapitola 6: Risorgimento aneb Jak z třinácti států udělat jeden

Na začátku devatenáctého století byla Itálie „pouhý zeměpisný pojem", jak se posměšně vyjádřil rakouský kancléř Metternich. Sever ovládalo Rakousko, střed papež, jih Bourboni.

Sjednocení, kterému se říká risorgimento čili znovuvzkříšení, mělo tři muže. Giuseppe Mazzini byl idealista, který o jednotné Itálii psal a organizoval spiknutí. Camillo Cavour, premiér Sardinského království, byl chladný diplomat, který dokázal proti Rakousku získat Francii. A Giuseppe Garibaldi byl vojevůdce, který v roce 1860 vyplul z Janova s tisícovkou dobrovolníků v červených košilích, přistál na Sicílii, porazil bourbonskou armádu mnohonásobně větší a za pár měsíců dobyl celý jih.

Když měl Garibaldi po dobytí Neapole moc nad polovinou Itálie, prostě ji předal králi a odjel na svůj ostrov pěstovat zeleninu. Tenhle moment historici pořád nemohou přejít bez poznámky.

Italské království vzniklo v roce 1861. Řím se k němu připojil až v roce 1870, kdy Francie odvolala posádku, která papeže chránila. Papež se pak zavřel ve Vatikánu a téměř šedesát let odmítal uznat italský stát; vyřešilo se to až v roce 1929.

Po sjednocení pronesl politik Massimo d'Azeglio větu, která se cituje dodnes: „Itálii jsme udělali, teď musíme udělat Italy." Spisovnou italštinou tehdy mluvila necelá desetina obyvatel; ostatní mluvili dialekty, které si navzájem často nerozuměly.

Kapitola 7: Dvacáté století, fašismus a nové začátky

V roce 1922 se moci chopil Benito Mussolini a Itálie se stala první fašistickou zemí Evropy. Vládl dvacet let, dovedl zemi do druhé světové války po boku Německa a skončil v roce 1945 pověšený hlavou dolů na milánském náměstí. Jeho režim po sobě zanechal i architekturu — čtvrť EUR v Římě je celá z té doby.

Za války se v Itálii bojovalo dlouho a těžce a zemi rozdělila fronta. Silné partyzánské hnutí, *resistenza*, je dodnes součástí národní identity. V roce 1946 Italové v referendu těsně zvolili republiku místo monarchie a královská rodina musela ze země.

Pak přišel *miracolo economico*, hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let. Ze zemědělské země se stala průmyslová: Fiat, Olivetti, Pirelli. Itálie dala světu design — Vespa, Ferrari, kávovar. A film: Fellini, Vittorio De Sica, později spaghetti westerny Sergia Leoneho a hudba Ennia Morriconeho.

Na sedmdesátá a osmdesátá léta se vzpomíná hůř — *anni di piombo*, olověná léta terorismu — a devadesátá přinesla operaci Čisté ruce, která odhalila korupci tak rozsáhlou, že smetla celý stranický systém.

Kapitola 8: Itálie, kterou máš pod nohama

Itálie má šedesát milionů obyvatel a nejvíc památek na seznamu UNESCO ze všech zemí světa — přes šedesát. Uvnitř jejích hranic leží dva samostatné státy: Vatikán a San Marino, což je nejstarší dodnes fungující republika na světě, prý od roku 301.

Odsud pochází banka, podvojné účetnictví, karanténa, klavír, baterie, rádio, opera, notový zápis, jak ho znáš, brýle, dalekohled jako astronomický přístroj i termostat. A pizza — ta neapolská margherita prý dostala jméno v roce 1889 po královně Markétě a její barvy, červená, bílá a zelená, jsou barvy vlajky.

Itálie má nejvíc aktivních sopek v Evropě: Vesuv nad Neapolí, Etnu na Sicílii a Stromboli, který vybuchuje tak pravidelně, že mu námořníci říkali maják Středomoří. A Neapol leží mezi dvěma — druhá, Campi Flegrei, není hora, ale obrovská proláklina, kterou vulkanologové považují za nebezpečnější než Vesuv, protože magma pod ní leží pod celým osídleným územím.

Rozhlédni se. Tady je i to nejvšednější náměstí obvykle starší než většina evropských států.